Vzestupy a pády Famagusty

Z parkoviště na pláž je to cestičkou mezi dvěma hotely dvacet kroků. Je začátek září, jasno, slunce pálí a je dobrých pětatřicet stupňů celsia. Nohy se boří do vyhřátého písku, voda příjemně osvěžuje. Tady ale turistická sezóna končí a řada neobsazených slunečníků je toho jen smutným důkazem.
 
Vše vysvětlí pohled za sebe. Hotel napravo od oné přístupové cestičky nabízí otevřenou náruč všem turistům. V hotelu vlevo se čas zastavil v létě 1974. To je Varoşa (Varoša – turecky předhradí), předměstí Famagusty, kdysi jednoho z oblíbených rekreačních středisek na Kypru. Dnes jím prochází hraniční pásmo oddělující tureckou a řeckou část ostrova. Nárazníkové pásmo je vytyčeno na linii bojů z 18. srpna 1974. Tehdy vyvrcholila invaze tureckých vojáků na ostrov.
Jdeme zvolna k přístavu. Ve stínu pod stromem si hoví na židli starší muž – kastelán, nebo jen pokladník? Těžko říci. Zaplatíme vstupné a dostaneme plánek, brána je nám otevřena. Pevnost na ochranu přístavu v severovýchodním rohu města postavili již Lusignanové. I ona se ale dočkala modernizace a shůry na příchozí shlíží mramorový lev sv. Marka, symbol Benátek. Jen pár zlomků kleneb, svorníků a reliéfů a pak dvě rezivějící dělové hlavně pohozené mezi plevelem. Kdo chce navštívit kasematy, ten ať se vybaví baterkou.
Zato z koruny hradeb se nabízí výhled na přístav, který město kdysi tak proslavil. Dodnes je ve Famagustě přístav vojenský a nákladní. Jak se tato pevnost původně jmenovala není známo, prostě to byla nejspíš jen „citadela“. Dnes jí zná ale každý pod názvem jiným – Othellova věž. William Shakespeare svého žárlivého hrdinu, mouřenína, umístil do „přístavu na Kypru“. Shakespeare nikdy na Kypru nebyl. Slyšel snad někdy o tom, že zde skutečně byl v r. 1506 místodržícím Christopheo Moro – tedy „mouřenín“, nebo to byla jen básnická invence příměsí romantiky orientu? Každopádně to byly právě Angličané, kteří definitivně spojili tuto pevnost se slavným dramatem, a stalo se tak přitom relativně nedávno, koncem 19. století. 
 

Když se slunce zvolna kloní k západu a konečně začíná být trochu snesitelněji. Ulice se pozvolna plní lidmi. Někteří jdou do kaváren, někteří si prostě jen tak vynesou židli před dům a sedí, pozorují okolí a povídají se známými. Úzkými uličkami občas projede auto. Když potká řidič známého, zahouká na pozdrav. Má-li času více, zastaví a prohodí s ním pár slov. Nebo prostě odstaví auto a zajdou spolu sednout. Tak jako majitel toho Audi, co dlouho obdivoval kamarád. Otevřené okénko, klíčky v zapalování. Na severu Kypru je velmi bezpečno a krádeže tu nejsou časté - ostrov není velký a hlavně, není mnoho cest, jak se z něj dostat. 
 
Cukrárna Pötök patří k městu už asi stejně nerozlučně, jako katedrála. Není sice jediná, nicméně je nejvyhlášenější. Zmrzlina, dortíky, rolády a řada drobného pečiva, ať už slaného, nebo sladkého. Třeba baklava – jakýsi rohlíček z lískového těsta namočený v medu a posypaný drcenými pistáciovými oříšky. Různé druhy drobného pečiva nemají své vlastní ceny. Počítá se cena za váhu, bez ohledu na druh. Relativně nejdražší jsou na Kypru obecně nápoje. Třeba dvě plechovky coca-coly a jedna turecká káva nás stálo tolik, kolik ubytování v kempu na jednu noc pro tři osoby. Na druhou stranu pokud si dáte jídlo, bývá turecká káva gratis. A když už jsem u těch cen – nedivte se, pokud vám při ceně 4,750,000 tureckých lir na pětimiliónovou bankovku nevrátí zpět. Jindy vám takovou sumu někdo jiný zase promine třeba při koupi pohlednic.
 
Zatímco se setmělo, vracíme se typickým taxíkem – značky mercedes – do našeho apartmánu na sever od historického centra. Je něco okolo půl deváté a z minaretu, přesněji z  ampliónů na minaretu, mešity Lala Mustafy zaznívá zpěv muezína. Většinu obyvatel to ale zdá se nijak nevzrušuje. Jelikož jedním z projevů upevnění nové Severokyperské republiky je i muslimská víra, vedle opuštěných pravoslavných kostelů jsou stavěny snad ve všech vesnicích nové mešity. I vláda ale možná pochopila, že většinu obyvatel prostě víra nechává zcela vlažnými. Na jednom z rušných kruhových objezdů na severu města stojí skelet rozestavěné velké mešity. Na to, jak se na Kypru staví rychle, tu stojí už dost dlouho. Stejně vlažní jsou místní i k ekologii, za spalitelný odpad se považuje vše, co hoří. Vlahou nocí se tedy nese zápach hořícího plastu. Na druhou stranu je třeba říci, že jsem se ještě nesetkal se státem, kde by byly tak čisté záchody a to doslova všude.
 
Hlavní ulici směřující z vnější strany opevnění na sever, lemují několikapatrové domy. V přízemí jsou převážně obchůdky. Kromě kaváren a pánských holičství jsou nejčastěji k vidění obchody s cédečky. Sehnat v nich lze cokoliv – programy, hry, hudbu, filmy. Jen se příliš neptejte po tom, do jaké míry je zakoupené cd originál. Horní patra pak zaujímají apartmány. Řada domů na vrcholu končí betonovými sloupky z nichž trčí železné dráty – i zde platí zásada, že dokud je dům rozestavěný, jsou slevy na dani. 
 

Nová Famagusta je skutečně moderní město. Když se nás v jižní části Kypru řečtí Cyprioti vyptávali, jak to vypadá na severu, byly dost překvapeni. V řecké části Kypru je na informace o severu embargo, domnívali se proto, že tu jejich bývalí spoluobčané pomalu umírají hlady a žijí v jeskyních. Prostě myslí si totéž, co si Západ myslel o zemích za železnou oponou. Je sice pravda, že na venkově, kde se lidé živí převážně zemědělstvím, jsou domy dost zchátralé, ale i zde se staví, někde dokonce celé nové vesnice. A opět – v přízemí byt majitele, v prvním patře apartmán. Turismus stále hraje prim.
 
Většina kaváren, internetových kaváren a zábavných podniků je ale zavřená. Nikoliv již, nýbrž ještě! Jejich pravá sezóna totiž nastane až asi tak za měsíc. Fakt, že jediná možná cesta na severní Kypr, ať už letecká, či námořní, vede přes Turecko, dost značně omezuje turistický ruch na tomto území. Většinu návštěvníků tvoří sami Turci, z ostatních cizinců jsou zastoupeni především Angličané a pak příslušníci těch národů, které na Kypru působily, nebo stále ještě působí v misi OSN UNFICYP. Prává sezóna tu vlastně přichází až po té „klasické“, koncem září a v říjnu – začíná školní rok.
 
V současné době nežije Famagusta ani tak turismem, jako spíše studentským životem. Eastern Mediterranean University (EMU) byla vytvořena v r. 1986 z původního Vysokého technického učení, které zde bylo od roku 1979. je nejstarší a také největší univerzitou na severním Kypru. V současné době má asi třináct tisíc studentů z šedesáti sedmi různých zemí, především z arabského světa. Okolo tisíce akademických pracovníků pochází z třiceti šesti zemí. Jak je u soukromých univerzit obvyklé, jde o vyučující, kteří museli po dosažení důchodového věku opustit státní univerzity ve svých mateřských zemích. Univerzitní městečko vzniklo asi dva kilometry na sever od historického centra. Na ploše o výměře asi 2,000,000 metrů čtverečních se nachází vše potřebné pro studentský život. Vedle budov jednotlivých fakult je tu samozřejmě knihovna a knihkupectví – zde se dá kromě tureckých lir platit i v dolarech -, dále pak sportovní stadion, keramické dílny, koleje. V komplexu je také několik kaváren, obchody, pošta a vlastní nemocnice – jestli také fakultní, to jsme nezjistili.
 
 

Smutnou turistickou atrakcí je dnes nárazníková zóna. Přízemní budovu na samé hraně pláže – asi bývalá restaurace, soudě podle cedule s vyrezivělým nápisem Coca-cola – dnes jí „zdobí“ malá kukaň. Strážní post turecké armády. O nějakých dvě stě metrů dál to vypadá podobě, jen uniforma je trochu jiná – řecká hlídka. A mezi nimi, nejvýchodněji položené stanoviště modrých přileb.

S trochou ironie mu sami vojáci OSN přezdívají „bay watch“. Zrezivělý pletivový plot, a za ním plevelem zarůstající oblast. Sto třicet hotelů, zanechaných tak, jak stály v létě roku 1974. Některé poškozené boji, některé ještě rozestavěné – uprostřed zóny se jako maják tyčí jeřáb. V jídelnách stoly, na pokojích skříně, postele,……. Status quo musí zůstat zachován, už přes třicet let. Vše pozvolna podléhá zubu času. Těžko říci, zda obě strany sporu k sobě skutečně někdy naleznou cestu a znovu se spojí. Od řeckých Cypriotů jsem vždy slyšel mluvit s lítostí o tom, že je ostrov rozdělený, o tom, jak rádi by se znovu podívali třeba právě do Famagusty. Bohužel, v jejich litování jsem neslyšel ani zmínku o tom, že by se jim chyběli i jejich bývalý spoluobčané, sousedi.
 
Bojím se, že ještě dlouho zůstane Kypr rozdělený. Doufám, že pokud přeci jen vznikne znovu jednotný Kypr, někoho moudrého napadne Varoşu nechat v takovém stavu, v jakém je dnes. Udělat z ní skanzen lidské ješitnosti, hlouposti, zloby a netolerance. Bylo by to „memento mori“ potřebné nejen pro Kypr, ale i pro celý svět.