Rumunsko s dětmi a koňským povozem

Netradiční dovolená

Datum vydání: 28.08.2013 | autor:

Prázdniny nemusí znamenat jen pobyt u moře. Letos jsme s dětmi vyjeli do Rumunska, zde na nás čekal koník s vozkou a týden jsme jeli po liduprázdných horách. Společnost nám dělali jen pastevci, orli nad hlavou a medvědí stopy na cestách.

Není od věci prožít jednou za čas tak trochu jiné prázdniny. Žádné moře, žádná letecká doprava, žádné švédské stoly v rámci all inclusive. Proč se nevrátit k tradičnímu způsobu poznávání cizích krajů: hezky po svých a třeba v doprodu koníka? Letos jsme se s kamarády a našimi dětmi vydali takto prožít začátek léta do Rumunska. Do země, kterou mají mnozí stále v paměti jako zanedbaný a chudý kout Evropy. 

Naše výprava se skládala z několika dospělých a chumlu dětí ve věku od šesti do dvanácti let. Doprovázel nás znalec rumunských reálií Jeroným. Tento mladý muž kdysi přijel na Balkán organizovat různé humantitární projekty a regionu zůstal věrný dodnes jako průvodce. Kontakt na něj jsme našli na internetu a nespálili jsme se. Byl to skvělý parťák. Nejenže spolehlivě ovládal jazyk a místní reálie, ale věděl i co, kde a jak lze domluvit. Právě na jeho doporučení jsme získali pro naše plány neocenitelného pomocníka – vozku Kračuna, který poskytl naší dětské expedici doprovodného koně a vůz. Týdenní putování po horách tak mohlo začít. 

Přítel kůň

Expediční koník pocházel z horské vesničky Catasia a jmenoval se Puy, což v překladu znamená Kuře. Tímto jménem se prý v tamních horách tituluje většina koní, jméno je zde stejně časté jako pro českého psa pojmenování Rek. Náš Puy byl sympatický tažný valach v nejlepších letech a v plné síle, který tahání vozíku s batohy vzal jako příjemnou změnu v jeho kariéře dřevorubeckého tažného koně. Jel s námi trpělivě po cestách i necestách, táhl spolehlivě tábornické vybavení a sem tam i nejmenší děti, které si potřebovaly odpočinout. Měli jsme dobráckého Puye rádi. Díky němu se putování stalo úžasným zážitkem nejen pro nás dospělé, ale zejména pro děti. 

Tradiční horské rituály

Putování přes kopce bylo rozvržené na jeden týden. Od samého počátku jsme věděli, že nejedeme objevovat žádná velká turistická překvapení, ale spíše poznávat krajinu a lidi, kteří v ní žijí. Naplánovali jsme si užít volného pohybu po horách, které nejsou spoutány pevně vyznačenými stezkami, ani zákazy vstupu kamkoliv. Denně jsme šli kolem třiceti kilometrů.  
Ovčáci na jedné z navštívených salaší Ovčáci na jedné z navštívených salaší
Ovčáci na jedné z navštívených salaší
Vzhledem k účasti dětí se to může zdát slušná porce, ale při putování od rána do večera, při občasném bloudění a při zdolávání údolí a vrcholů vše ubíhalo v pohodovém rytmu a na konci dne nebyl nikdo na pokraji vyčerpání, spíše ve skvělé náladě a s pocitem plně prožitého času. Objevovali jsme horské vesnice s domky nalepenými na svazích kopců, ale také opuštěná rozpadající se hospodářství, ze kterých už jejich obyvatelé odešli do údolí za jednodušším životem. 

Nejvíce se nám líbilo na hřebenech hor. Zde jsme často narazili na stáda ovcí, divoké koně i stylové salaše s pastevci. Tito větrem ošlehaní chlapíci se s naší výpravou dávali vždy rádi do řeči. Vzájemná setkání končila většinou tradičním rituálem – my jsme od pastevců dostali bochníky skvělé brynzy, cihlu špeku a láhev mléka a oni za to od nás obdrželi tu pár plechovek s pivem, jindy zas nožík nebo v jednom případě velkou, praktickou igelitovou plachtu. Tady v horách nemají peníze velkou cenu, ale zboží ano. A opět – pro naše děti to byla zcela neobvyklá setkání a seznámení s úplně jiným životním stylem, než jaký si do té doby mohly vůbec představit. Měly z těch vzájemných směn zboží ohromnou zábavu, ale podprahově přitom poznávaly, že peníze nemusí být středem světa. Zde v horách jakoby potištěné papírky ztratili svou moc a na důležitosti nabývaly potraviny směněné za výrobky z údolí, které pastevcům zpříjemnily život. 

Stravování za hubičku

Přespávali jsme většinou v sousedství salaší nebo ve svých stanech na krajích vesnic. Blízkost lidských obydlí jsme vyhledávali čistě z pragmatického důvodu: medvědích stop jsme viděli všude kolem dost na to, abychom moc nehádali, kdo je ve zdejší krajině po setmění pánem. 

Stravovali jsme se společně dvakrát denně – snídaně a večeře. Vařilo se na otevřeném ohni v kotlíku, jednou jsme dokonce kuchtili na místě, kde hořela sama půda. Co tím myslím? Bylo to nedaleko městečka Lopatari, kde půdou uniká z podpovrchových ložisek plyn a země tam na několika čtverečních metrech hoří věčným plamenem. Stačilo nad plamínky dát kotlík a už se vařila večeře. 

S vodou ani s jídlem nebyla starost: potoky byly plné čisté vody z hor a potraviny získané u pastevců jsme doplňovali lesními plody a houbami, kterých byl v okolních lesích dostatek. Za celý týden jsem utratil za potraviny 150 Kč na osobu a to hlavně za chléb v níže položených vsích. No řekněte sami, kdy naposledy jste měli polopenzi za sto padesát korun na týden! 


Měnící se země

Z Rumunska jsme po deseti dnech odjížděli plni nadšení. V horách jsme potkali krásné lidi a příroda byla nádherná. Jeden z nás překřtil celou cestu jako výlet vůní, neboť právě intenzivní vůně všeho druhu nás doprovázely pro celý pobyt. Mým osobním poznáním je, že Rumunsko už není tou chudou Popelkou, jak jsem si pamatoval z časů před dvaceti lety, ale rychle se rozvíjející evropskou zemí. Ulicemi jezdí moderní vozy (nejčastěji škodovky, nutno podotknout), v obchodech je k dostání cokoliv potřebné a mladá generace mluví bez problémů anglicky. Nicméně v horách si jde život stále vlastním tempem. A co víc. Mezi kopci vládne podobný duch jaký mohl být před sto lety na Šumavě. Pro děti to byl neobvyklý, ale nevšední začátek prázdnin, který mohu každému jen doporučit. Pokud byste chtěli spojení na průvodce Jeronýma nebo na vozku Kračuna s koněm a vozíkem, rád vám sdělím více. (mail na mě jcempirek@seznam.cz)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Navštívené pohoří Sirui leží sto kilometru severně od Bukurešti. Vzdáleně připomíná Novohradské hory, také toto rumunská pohoří není nijak rozlehlé a leží stranou turistiky i místních podnikatelských aktivit. Nejvyšší vrcholy hor dosahují výšky 1.800 metrů, ale tamní řeky vymodelovaly do krajiny mnohá hluboká údolí. Díky nim není pochod krajinou úplně snadnou procházkou. Značené turistické cesty zde téměř neexistují, chodí se po prašných cestách a stezkách od zvěře. Na internetu je o pohoří minimum informací, vyjma pravidelně se opakujícího varování o počtu zdejších medvědů. Právě zde prý žije nejvíce huňáčů z celých Karpat! Centrálním městem oblasti je horské městečko Nehoiu. 

Email příjemce:
Vaše jméno:
Váš email:
Komentář:
Kontrola proti robotům:
Součet 738 + 5 je:
Sdílení článku

Sdílejte na sociálních sítích

kontakt

Doporučujeme: Lipno.cz | Recenze hotelů | Egypt last minute Golfové kurzy | Dovolená last minute Chata-Direkt.cz | Bedekr.cz | Valentine.cz | Španělsko.info | Lyže-shop.cz | Promitani.cz |
Dovolená | DoKempu.cz | Ubytování v Chorvatsku | Last minute | Ubytování Liberec | Dovolená v Řecku

ČESKÝ INTERNET s.r.o. © 2010 Marten & Louis, spol. s r.o., ČESKÝ INTERNET s.r.o., Kostelní 942/46, České Budějovice
Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
Připomínky a návrhy zasílejte na info@ceskereality.cz.
token: , oasis: _