Z hlediska fortifikační architektury oplýval na svou dobu také neobvyklou „vystrčenou“ dvouvěžovou bergfritovou věží, která střežila vstup do areálu. Byly tu ale také mocné zdi, bašty a vlastní palác, na kterém zálibně spočinulo oko nejednoho soudobého panovníka. Doba však nebyla právě klidná, a záhy šel celý objekt z ruky do ruky. Jednou jako zástava majetku, jindy zase coby válečná kořist. Na hrad měl spadeno i uherský král Matyáš, bratr rozmarného Rudolfa II. Jenže jak šel čas, upadal i význam této pevnosti, coby pevné hrázi proti nebezpečí tureckého vpádu. Od roku 1709 se stal Cimburk v hlubokých hvozdech hradem bez pána, a jako takový byl předurčen k pozvolnému zániku.
Až na konci devatenáctého století se zřícenina za Vršavou stala oblíbeným místem dostaveníček průkopníků české turistiky. Z hradu už ale zbývaly jen žalostné trosky, a rok od roku s ním bylo hůř. Hrady i slovutnou věž by dříve nebo později skutečně definitivně pohltil les, kdyby se na začátku devadesátých let minulého století (přesněji v roce 1994) do věci nevložili místní nadšenci ze sdružení Polypeje. Zpočátku to vypadalo nevině: v rámci různých her a dřevěných bitev mezi příznivci fantasy kniha filmů se tu a tam opravila nějaká ta zeď, vyklučil nálet dřevin, nebo postavila dřevěná bouda. Pečlivá mravenčí práce lidí se sdružení Polypeje však začala být patrná: Cimburk znovu vykoukl z lesů, a postupně se stával znovu onou dominantou nad okolím.
Zřícenina postupně opravovaného hradu není ale jen místem, kam by zavítali nadšenci dávné historie: Cimburk žije i dneškem. Konají se zde nejrůznější kulturní akce, které jistě zalichotí žíznivým a mlsným výletníkům. Košt vína, ochutnávka produkce z místních malých pivovarů, šermířské dny i rytířská klání, hradozámecká noc… stačí jen nakouknout do kalendáře. Cimburk také nyní ve svém areálu hostí řadu výstav. V rámci expozic se dozvíte nejen o tom, jak se staví hrad, ale uvidíte i kamenické práce, archeologii v praxi, nebo ukázky nálezů z vykopávek. Výlet na hrad se prostě vyplatí absolvovat s celou rodinou, jako příjemná procházka barevnými bukovými lesy. A nebojte, z Koryčan po zelené je to sem jen kousek.
Sdílejte na sociálních sítích