Kilimanjaro - cestopis

Itinerář výstupu na nejvyšší horu Afriky

Datum vydání: 31.10.2011 | autor:

Dvě cestovatelky Jaroslava a Kateřina se vydaly na nejvyšší horu Afriky Kilimanjaro s nadmořskou výškou 5.895 m.n.m. Čekal je oblíbený 6-ti denní trek s povinnými místními nosiči a s řadou zážitků i zajímavých překvapení. 

 

CESTOVNÍ DENÍK KILIMANJARO 7.6. – 17.6. 2007 K+J Peškovy 

Před výstupem na Kilimanjaro Před výstupem na Kilimanjaro
Před výstupem na Kilimanjaro
Odjezd z Prahy byl málem jedna velká katastrofa.
Letadlo letělo z Ruzyně v 8.35 ráno a my, já a moje dcera Kateřina vyjížděli z Nové Paky kolem šesté  hodiny. Zapomněly jsme však na pražskou ranní dopravní špičku a tak jsme s vypětím všech sil dorazili na letiště až ve čtvrt na devět… Samozřejmě se už neodbavovalo. Letadlo bylo připraveno k odletu a my v tiché depresi, že budeme muset čekat na další. Nakonec se nám však povedl husarský kousek. Paní od bruselských aerolinií se nad námi smilovala a zavolala k odletové stojánce, že jsme teprve dorazily na letiště, ale pokusíme se nějak dostat k letadlu – za zhruba patnáct minut.
Tak jsme vyrazily (změna letenky by nás stála 3500 korun na osobu). Hnaly jsme se útrobami letiště mílovými kroky i s těžkými batohy na zádech. Musely jsme se prodrat nejen pasovou kontrolou, ale i bezpečnostní prohlídkou. Hlava nehlava a s občasným „promiňte“ jsme stanuly u pásů s rentgenem. Naházely jsme tam vše co šlo. Hodinky, mikiny, batohy. Prolezly jsme rám a ještě nás objeli detektorem, čistě pro jistotu. Placatice s domácím alkoholem to přežila bez újmy na dně velkého batohu. Mně začaly pípat boty. Honem zout a zase obout, popadnout batohy a sprintem dál s rozvázanými tkaničkami. Nahoru a dolů po schodech a za roh… s vypětím všech sil končíme u pultu, odkud na nás už předem mávali a vyvolávali interkomem. Pozdravíme, skouknou nám letenku a už nás cpou do letadla. Je 10 minut do odletu. Batohy putují do zavazadlového prostoru a my nahoru na svá sedadla. Konečně si mohu zašněrovat boty, je div, že jsem se o ně v tom poklusu nepřerazila. Ráno bez snídaně, bez kafe a ještě taková infarktová situace… To nám to hezky začíná!

První den 7.6.2007

V letadle konečně pohoda, dáváme si něco k pití, a i když to není zadarmo, eura máme. Odlet bez problémů, venku modrá obloha a teplo.
V Bruselu přistáváme za hodinu a s námi i naše zavazadla. Máme celý den pro sebe. Do Nairobi odlétáme až zítra ráno. Venku z letiště studujeme mapu veřejného dopravního systému a bez problémů se dostáváme nejprve vlakem, pak metrem a nakonec hezky pěšky do našeho hostelu v centru města na Královské třídě. Když už máme do zítřka volno, tak ho využijeme k prohlídce města. Přezouváme boty a trika, protože je horko. Káťa zjišťuje, že v tom fofru nechala mikinu v Praze na letišti.  Na Kilimanjaru se bez ní neobejde a tak musíme někde ve městě za levný peníz sehnat vhodnou náhradu. Máme šílený hlad, tak se ne zrovna stylově stavujeme u McDonalda a dáváme si klasiku: BigMac. Je to sice kalorická bomba, ale po ranním zmatku jsme to opravdu potřebovaly.
Brusel kypí rušným životem hlavního města Evropské Unie a na ulicích je to znát. Brouzdáme přilehlými uličkami a konečně narážíme na levnější sortu oděvnického zboží – belgičtí  „Vietnamci“,  neboli Marokánci a Indové mají přesně to, co hledáme. Kromě nádherných sárí a všeobecného pelmelu i obyčejnou, modrou, flísovou mikinu, kterou Káťa bez debat kupuje.
Večer si na hotelu děláme chleba s rybičkami, co jsme koupily v místním Tabáku a zapíjíme to vodou z vodovodu. Pak ještě koupel a alou na kutě, ráno vstaneme radši dřív, abychom tentokrát byly na letišti včas!


8.6.07

Noc byla fajn, spaly jsme jak špalky. Budík nebyl vítán. Kdo má tak brzy vstávat…?  Včera večer jsme seřídily hodinky a mobil, ale ráno se nám rozcházejí o půl hodiny. Kdo má pravdu zjišťujeme na recepci. Hodinky se zpožďují (samozřejmě) a tak i když jsme měly v hostelu ještě zaplacenou snídani, radši vyrážíme na cestu. Opět nalačno. Bágly se nám zdají těžké, rozhodně se pronesou.

Nairobi je velké město s 3 500 000 obyvateli. Je to asi třetina celkové populace v Keni. Hotel Holiday Inn je americká vize africké rezidence pro turisty. Necháme se doprovodit na pokoj, rozloučíme se s naším dnešním průvodcem a chystáme se na první noc v „černé Africe“. Na pokoji dojídáme včerejší chleba a rybičky. Je zde konvice a tak s povděkem vaříme kafe a čaj a posloucháme co se kde šustne. Venku řve nějaký pták a cikády. Hodinky opět stávkují, dochází baterie… tentokrát definitivně. Naštěstí Kátě funguje mobil! V deset jdeme spát, za okny tichá Afrika a  těšíme se na další den.

9.6. 07

6:00. Budí nás hotelová služba (naštěstí) a tak stíháme snídani. Jako vždy ale nemáme po ránu hlad a tak se podle rady včerejšího průvodce nutíme aspoň do kousku ovoce, pečiva a čaje. Sebou přibalujeme housky a  marmeládu, protože jako čeští turisté neponecháváme nic náhodě. Zvyk.
Pak čekáme za hotelem na autobus. Je to zatím jen shuttle (mikrobus na  cesty z hotelu a do hotelu), který nás vyzvedává přesně na čas v 7:25 a  odváží na jakési shromaždiště, kde vysedáme a poněkud zmateně se stěhujeme do stejně velkého, ale už téměř plně obsazeného „autobusu“, na kterém je napsáno – Nairobi-Arusha-Moshi. Káťa pro jistotu nahlíží do  seznamu cestujících, abychom se přesvědčili, že na něm skutečně jsme. K  naší úlevě je vše v pořádku. Čeká nás cesta přes jižní Keňu až na  hranice s Tanzanií a poté do městečka Arusha, které je naším cílem. Máme před sebou v tom teple asi 5 hodin jízdy.
Do malého autobusu se vejde zhruba 20 lidí. Šofér sedí napravo a jezdí se nalevo, jako v Anglii. Pro mne nezvyklé. Do mikrobusů se narve i víc lidí, mnohdy visí z otevřených dveří na boku a vyvažují jak to jen jde… Okénka se otevírají, aby to větralo, takže během jízdy není vedro. Silnice absolutní horor. Dvouproudová vozovka povýšená z nedostatku místa a času na čtyř, mnohdy pěti proudovou dálnici. Ještě nikdy jsem neviděla tolik děr takových rozměrů! Podél silnice neustále někdo chodí a auta s chodci hrají dost nebezpečnou hru na přetlačovanou. Černoši putují všemi směry po vyšlapaných stezkách, aut si nevšímají a na sobě mají barevné, zářivé oblečení. Po hodině dusna, prachu a neustálého hluku halasící, troubící dopravy se konečně vymotáváme z Nairobi. Barevnou kulisu střídá béžová, suchá krajina africké savany.
Dál za městem se pasou podél silnice krávy, šedí, velcí oslíci nebo kozy. Občas jsou i na silnici a řidič všelijak kličkuje, případně prudce brzdí. Neláme si s tím hlavu, klidně jede i v protisměru a po krajnici. Jezdí tu spousta náklaďáků a na korbách stojí lidé jak v autobuse. Dorážíme na hranici mezi Keňou a Tanzánií a je nám naznačeno, že máme vystoupit a jít „kamsi do budky tamhle vlevo“, kde nám dají vízum.
Jdeme za ostatními lidmi. Káťa vyplňuje výstupní, celní deklaraci, protože se chystáme vstoupit do Tanzanie. V baráčku z prken nás imigrační pracovníci oficiálně vyškrtávají z Keni a dozvídáme se, že pro další vízum musíme už na druhou stranu hranice. Otázka je kam? Všude kolem nabízejí ženy z kmene Masajů svoje zboží: náramky a náhrdelníky, tepané nebo z korálků. Káťu nakonec jedna ukecá, nechá se se mnou vyfotit a prodá hned jeden náramek. Stojí 300 šilinků, v přepočtu zhruba 5 dolarů. Cena je minimální, tak s úsměvem vyhovíme a žena s radostí utíká pryč. A tak máme první náramek. (Káťa ho nakonec nosí na ruce. Že by talisman?
Kilimanjaro 5 865 mnm Kilimanjaro 5 865 mnm
Kilimanjaro 5 865 mnm
Ještě ke snídani: Na stůl nastupuje tradiční ovesná kaše. Chci to aspoň ochutnat, ale nejde mi to. Zkouším si na ní dát med a cukr, ale jíst se to nedá.  Kdyby nebylo už nic jiného, tak umřu hlady. Naštěstí nás čeká další chod, kontinentální snídaně jako vyšitá. Opečená slanina, vajíčka, toasty a ovoce. Tak jsme se přeci jenom najedly a po nezbytné dezinfekci vody na pití jódovými tabletami zapůjčenými od Lisy můžeme vyrazit na další túru.
Čeká nás nejdelší výstup až do výšky 3450 m s okouzlujícím výhledem na  údolí obřích, tlustolistých Senécií. Rostou jenom v této nadmořské výšce a nevíme k čemu je přirovnat. Vypadají trochu jako palmy. Jsou malé, silné, ale i tenké s tučnými listy na vrcholku jako u suchomilných rostlin… rostou hodně pohromadě nebo stojí naprosto opuštěně. Vytvářejí podivný kontrast s vrcholky za nimi. Fotíme a fotíme.
Na oběd se stavujeme u první rozeklané jeskyně. Máme ho nachystaný v  přírodě, pod širým nebem. Opodál poletují nějací černí ptáci, neumíme je blíže určit, ale odvážně hádáme na křížence orla a krkavce, zatímco ostatní vtipálci navrhují příbuznost se supy…Ptáci naštěstí jen čekají na zbytky od oběda, jsou už zřejmě zvyklí na turisty. Jako komfort je zde opět jedna kadibudka k naší velké spokojenosti, dokonce se před ní tvoří fronta.  Přeci jenom se nám do trávy a za skály chodí hůř než chlapům, ti to mají jednodušší. A při neustálém doplňování tekutin běháme každou chvíli. Po obědě opouštíme hlavní trasu a vyrazíme menší pěšinou přes rašeliniště k rozeklanému vrcholků Mawenzi. Nosiči nás předcházejí poté, co sbalili náš přechodný oběd a vidíme je stoupat před sebou. Můžeme podle nich určit směr naší cesty a stoupání, které nás čeká. Musíme obdivovat jejich tempo a to ještě s nákladem na hlavě! Před námi se otevírá úplný výhled na Mawenzi. Je to úžasná hora s  nejfotogeničtějším vrcholkem, který jsme kdy viděly a přitahuje na sebe naše pohledy jako magnet.
Další kemp nás čeká v údolí prazvláštních mokřin ve výšce 3450 m, poblíž Kikelewa Caves. Už z dálky vidíme mezi nízkými kosodřevinami připravené stany a těšíme se na večeři. Hlavně na večerní zpívání před spaním
Kemp pod Mawenzi, Kilimanjaro Kemp pod Mawenzi, Kilimanjaro
Kemp pod Mawenzi, Kilimanjaro
Stalo se dobrým zvykem. Průvodci nezklamali. Vedeni nezdolatelným „Bonkrsem“ se opět sešli v „jídelně“ po naší večeři a zazpívali nejen svahilskou ukolébavku na dobrou noc, ale i tradiční písničku, kterou se děti v Tanzanii a Keni učí ve škole:   

            JAMBO, JAMBO BWANA
            HABARI GANI, NZURI SANA

            WAGENI, WAKARI BISCHWA
            KILIMANJARO, HAKUNA MATATA (Kilimanjaro, žádný problém!)


Každý večer se na to těšíme, protože chodí zpívat jen nám a ne druhé partě osmi turistů, se kterou se každý den míjíme a sdílíme společné tábořiště. Máme dobrou bandu a všichni jsou v pohodě a vstřícní. Pro mě je to obzvláště složité, protože moje komunikace je v podstatě nulová. Zvládnu tak dobré ráno a dobrou noc a děkuji. Jinak musím otravovat se vším Káťu a dokážu pochopit její „nadšení“ když pořád dotírám s tím, co kdo řekl. Naštěstí je vidět, že jí to zas až tolik nevadí
KIlimanjaro, noc nad mraky KIlimanjaro, noc nad mraky
KIlimanjaro, noc nad mraky
Uléháme večer kolem osmé hodiny za naprosto úžasné záře hvězd. I do kadibudky se pak chodí lépe! Navlékáme si na sebe silnější vrstvu a doufáme, že nás tentokrát nebudou tlačit žádné hrbolky! Velice užitečné přání…


12.6. 07
3. den výstupu

Podle kalendáře je úterý, ale je nám to jedno. Ani nás nezajímá, kolikátého. Dnes nás vede Hans a je nám slibován příkrý, několikahodinový výstup vzhůru. Věříme. Čeká nás převýšení přes 4000m. Vracíme se kus cesty, kterou jsme včera přišli a vzpomínáme na včerejší konverzaci mezi Jamym a Aaronem ohledně jejich zkušeností s lezením po horách. Káťa se dobře bavila a faktem je, že kluci si spolu vystačí a poslouchat je někdy jako mít sebou krátkovlnné rádio. Jaký je rozdíl mezi Kanaďanem a Američanem… Zdá se že žádný.
 Strmý výstup travnatým svahem nás odmění překrásným výhledem. Vyšší vegetaci necháváme pomalu za sebou a trochu se přioblékáme, přeci jenom jsme už výše a občas se dostaneme do mraků, kde je zima. Celý den nás vede úchvatný vrcholek Mawenzi. Musíme dojít až na jeho úpatí, kde nás bude čekat další kemp, Mawenzi Tarn. Cesta vede spíš kamenitou stezkou a odpoledne se přes nás začínají valit další mraky. Pomalu se dostáváme nad ně a je to znát. Chlad a nepříjemno nás však neporáží, protože když se pohybujeme, nemáme čas na fyzické nepohodlí. Diskutujeme o všem možném, přikusujeme čokoládu a upravujeme hůlky. Sára ještě pořád nemá svůj batoh a obává se, že už ho neuvidí. Jamy měl naproti tomu štěstí. Jeho bágl mu byl doručen včera večer speciálním nosičem, který mu ho za padesát dolarů doručil expres.
Kemp číslo tři je rozložen u horského jezírka, je tu krásně čistá voda a samozřejmě se používá na vaření a pití. Napřed se musí převařit a tak jí dostaneme druhý den ještě teplou. Při příchodu do kempu Allan provokuje, že nalevo jsou stany, napravo kadibudky a tam vzadu internetová kavárna s rychlým připojením… Zřejmě je to osvědčený vtip. Doplácáme se ke svému stanu a hned zkoušíme kvalitu místních kadibudek. Jedna je sice bez dveří, ale s úžasným výhledem na údolí pod Mawenzi a peřinu mraků. Co by člověk nechtěl!
Kemp je ve výšce 4330 m. Po obědě se navzájem studujeme, jestli nemáme příznaky horské nemoci. Stephanie a Jamy se necítí nejlíp. Stephanie má průjem a Jamy zvrací a stěžuje si na bolesti hlavy. Není sám. Tim a Sára mají také potíže, ale zahání je prášky a doufají, že to přejde. Musí. Dnes nás ještě čeká krátký výstup o tři sta metrů výš kvůli aklimatizaci. Skáčeme jako kamzíci… Nahoře na skalách není nic vidět, je kosa a pod námi je to jak v prádelně. Dole vidíme druhou partu, která už sešla a vypadají z té výšky jako mravenečci. A stany jako dětské kostky. Na hlavu narazíme už čepice a rukavice také nejsou k zahození. Drápeme se v mracích a mlze přes kamení výš a výš. Kupodivu se nám zatím dýchá dobře. Pořád čekám, kdy to půjde ztěžka. Vzduch už je sice řidší, ale když se nespěchá, jde to. Při rychlejším tempu se nám prudce rozbuší srdce a to se pak vyplatí zase zpomalit.
Cestou zpátky do tábora přepadá Sáru deprese. Allan se prořekl, že její batoh se ještě nenašel a nikdo jí ho nedoručí. Sára začíná panikařit a ke strachu z výšek se přidává pláč a zuřivé výčitky. Já na jejím místě bych asi také nebyla moc v pohodě. Má půjčené vše možné, aby vůbec mohla pokračovat. Snažíme se jí nějak uklidnit a dostat jí alespoň do tábora a do tepla. Ochlazuje se a není radno se zastavovat. Vracíme se dolů a čeká nás další studená noc. U večeře chybí Sára a Stephanie, stále jí není dobře. Jamy prohlašuje, že ho bolest hlavy přešla, ale Lisa nám svěřuje, že má místo toho problémy se žaludkem. Bojíme se, že nám také bude špatně, ale kupodivu se zatím příznaky horské nemoci nedostavují. Obote nám po večeři prozrazuje plán pochodu na  čtvrtý den a uklidňuje nás, že pokud jsme horskou nemoc nedostali doteď, je vysoce nepravděpodobné, že bychom ji měli nad 5000 metrů. Věříme!!
U večeře dostali překvapivý dárek Kerri s Aaronem. Justin jim zazpíval svatební píseň a předal dárek za průvodce a nosiče – trička s Kilimanjárem. Bavíme se a smějeme, protože ve své písni na jednom místě popletl jména a místo: I love you Kerriu, zazpíval Susan. Od té doby mu nosiči přezdívají Susanaman.
Je úžasná noc. Hvězdy vypadají jako diamanty a ozařují mraky pod námi neskutečnou silou. Káťa dostala průjem a běhá do otevřené kadibudky několikrát za noc. Při teplotách pod nulou je to zážitek, ale nestěžuje si. Klopýtá přes balvany dokonce bez baterky. V řídkém vzduchu se při každém zrychlení hůř dýchá. Ani jeden z našich si toho nevšímá. Spát v Africe pod Kilimanjárem je natolik silným zážitkem, že veškeré fyzické problémy se stávají nicotnými a euforie není jenom jedním z příznaků horské nemoci.

13.6.07
4.den výstupu

Ranní probuzení je ovšem síla! Po rozepnutí stanu zíráme rovnou na vrcholek Mawenzi, která se v ranním slunci pne rovnou nám před nosem. Obloha je blankytně modrá a mraky ještě nepřišly. Hned hledáme foťáky. Na sobě už máme i bundy a teplejší kalhoty. Jsme vděčné i za tu ohřátou vodu. Děkuju pánubohu, že nemám průjem a nemusím v tom chladnu běhat do  kadibudky… na rozdíl od Káti, kterou to naštěstí ráno přechází a je v pořádku. Cestou by to bylo horší. Ještě pár fotek s kamením okolo, sbalení tábora a hurá na další pouť. Dnes přejdeme měsíční poušť Saddle mezi Mawenzi a Kibo, cíli to naší dnešní cesty. Saddle je nekonečně rozlehlá planina pod Kilimanjárem a čeká nás převýšení jen asi pěti set metrů. Celé dopoledne koukáme s napětím na perfektně viditelné Kilimanjaro. Zdá se být blízko i daleko. Je divné si představovat, že se na něj brzy podrápeme… už dnes v noci.
Během dne se hora halí do mraků a vrcholek se ztrácí. Na větrné planině je jenom kamenní a malé rostlinky, kilimanjarské slaměnky, které v téhle výšce kolem 4600 metrů s nejvyšší snahou přežívají. Procházíme pouští a obdivujeme drobné i velké sopečné pumy. U nich většinou stavíme na přestávky a nabíráme energii. Vzduch je řídký a vlečeme se tempem hlemýždím ačkoli nejsme nijak zvlášť vyčerpaní. Výška však dělá své. Divíme se, že nám to nejde rychleji a systematicky pokračujeme v cestě. Levá a pravá…. Pomalu vpřed. Už z dálky je na úpatí Kilimanjara vidět náš kemp. Myslíme si, že je to blízko, ale trvá nám dost dlouho, než se k němu konečně dobabráme. Poslední úsek je mírně do kopečka a tady se lámou ledy. Poprvé za celý výstup poznáváme, že náš každý krok vyžaduje nejméně dva nádechy. Je to zvláštní pocit… Víc než unavení jsme však nervózní. Dnes v noci nás čeká závěrečný výstup nahoru!
Jsme ve výšce 4700 m a je chladno a velice větrno. Dáme si něco malého k snědku a já se musím nutit k jídlu. Bojím se, že mám horskou nemoc, ale patrně je to jenom tělesná únava. Spát a spát. Aspoň na chvíli. Pak nás čeká pořádná večeře a ještě trochu spánku, než nás v noci vyburcují na závěrečné finále.
Večer pro nás nastává v pět hodin. Obote nás shromažďuje ve stanu a mezi čajem a jídlem nám nabízí poslední rady a pokyny společně s opakovaným ujišťováním, že výstup na Kilimanjáro je velice jednoduchý a „hakuna matata“ a že se toho v žádném případě nemáme bát, vylezeme prý jakoby nic. Nevím, jestli mu někdo vůbec věří, ale s nadějí se snáze usíná. Posloucháme naši bojovou píseň zakončenou heslem: „Nikdy výstup nevzdám!“ a brzy se loučíme a jdeme spát. Káťa půjčila od Jamyho a Lisy ještě nějaké kusy oblečení. Sobě rukavice a ještě jedny kalhoty, nemá moc silné. Mně pak termální tričko a kuklu na obličej. Oblékáme se do spacáků už do našich spodních vrstev (punčocháče, spodní kalhoty, další vrstva, pak tílko, spodní tričko, další tři trička a mikina). Ve stanu je zima a neustále fouká vítr. Představujeme si jaké to bude na hoře… Ale nakonec jsme tak unavené, že usneme jako dřeva. Nosiči opodál ve tmě zpívají a smějí se. Oni nahoru nemusí.

14.6.07

5.den výstupu

V jednu hodinu v noci je budíček. Tma jako v pytli, nevidíme si ani vlastní ruce. Celou dobu jsme zahřívaly baterie ve spacáku, aby nám nevymrzly a jsem zvědavá, jak bude foťák fungovat nahoře.
Začíná se „nejdůležitější“ část  výstupu. Vrcholek nadosah! Ve stanech rozespale, v případě Káti trochu rozmrzele vybalujeme z batohů vše, co se dá použít jako tepelná izolace. Nestačí nám pomalu ani troje kalhoty, nahoru aspoň pět vrstev a nevím, jestli pak jako bumbrlíček vůbec zapnu bundu! Musíme si sebou vzít hlavně vodu a nějaké energetické bomby ve formě čokolády a želé, aby nám nedošly síly. S vodou je trochu problém, protože musíme nést aspoň tři litry. Káťa vzala jednu flašku dovnitř do bundy, aby voda při teplotě pod nulou nezmrzla. Trekové hůlky bereme taky, ale přes dvoje rukavice se pomalu nedají navlíknout.  
Řadíme se jako husy, každý má na hlavě čelovku, jenom my nic. Káťa si bere baterku a připíná si ji na bundu. Já půjdu za někým a pod nohy mi bude svítit Káťa. Musí to sakra jít, když už jsme tak daleko… Je naprostá tma  a tak nevíme, co nás čeká. Vrchol není vidět. Jdou s námi všichni průvodci. Pokud bude mít někdo problémy, jako je bolest hlavy nebo zvracení, musí okamžitě dolů. Výšková nemoc může člověka i zabít. Hlodá v nás malý červíček: ustojíme to? Je odpískáno a vyrážíme všichni na 5hodinový pochod neustále vzhůru. Průvodci mají plno humoru, nezdá se, že by je fyzická námaha nějak vyčerpávala a ještě nám cestou zpívají. Obote vpředu, Daniel veprostřed a Allan s Hansem vzadu. Justin je náš vrcholový portýr. Nese na zádech batoh s termoskami s čajem, který je nám slíbený až vylezeme nahoru. Bude se hodit…?
Kilimanjaro, vrchol. Tradiční vrcholový snímek Kilimanjaro, vrchol. Tradiční vrcholový snímek
Kilimanjaro, vrchol. Tradiční vrcholový snímek
Jdeme a jdeme. Koukáme jen na nohy před sebou, ty ještě  v té tmě vidíme. A pak ještě světýlka nad námi jak úporně a pomalu stoupají výš a výš. Proboha, říkáme si, kam až to vede? Stoupáme v serpentinách na sypkých sopečných sutích, klouže to, ještě že máme hůlky. Fouká ledový vítr, snažíme se před ním nějak zabalit, neustále popotahujeme, teče nám z nosu a není čas na nějaké smrkání. Utíráme si nosy do rukavic a všem je to jedno. Na každé zastávce funíme a pijeme a snažíme se do sebe dostat energetické želé z tuby. Hlavně ať nás tělo nezradí! Fyzická i psychická zátěž při výstupu se nedá popsat. Každý metr nás vede výš a výš. Kyslíku ubývá a hvězdy září nadpozemsky jasně. Je úplněk. Káťa měla krizi na začátku, postupně se dostává do tempa a štve mě, jak do mě zezadu pořád strká. Za sebou má Allana a v uších MP3. Překonáváme hranici 5000 metrů.
Jako první má problémy Silvio. Už předchozí noc mu opuchl obličej, nyní se přidává slabost a závrať. Chvíli to ještě zkouší s Hansem za námi, ale brzy to vzdává a obrací se zpátky. I Tim se snaží stoupající bolest hlavy potlačit tabletami, ale nakonec i on vzdává a společně se Silviem se vrací do Kiba. Skupina se trhá na dvě party, ti mladší jsou trochu rychlejší. Provází je Daniel a Allan. Káťa kvůli mně zůstává v té pomalejší. Jamy má také potíže, ale jde dál. Nikdo nemluví, všichni jenom stoupají a stoupají. Obote jde před námi a velmi pomalu pochoduje za světlem čelovek dál do kopce. Nemáme pravidelné přestávky. Žádný netuší, jak dlouho už se takhle drápeme, ale najednou máme pocit, že je trochu vidět a opravdu, začíná se rozednívat! Blížíme se k vrcholu a vidíme už dál, než jen na naše nohy. Sluníčko začíná prorážet  mraky a zářit na obzoru. Je nám zima, těšíme se až vyleze a přebije ten šílený ledový vítr, co nás minulé čtyři hodiny šlehal do obličeje, zmrazoval prsty na rukou a na nohou a při každé přestávce mrazil až v morku kostí.
Konečně je před námi vidět ten zatracenej vrchol. Koukáme pomalu kolmo vzhůru a obtížnější terén v podobě balvanů, sněhu a ledu ani nevnímáme. První část party už je nahoře na Gillmanu a haleká na nás.
A najednou je konec i pro nás. Boj o dech skončil. Je to tu! Stojíme opravdu na vršku kráteru Kilimanjára a koukáme s úžasem okolo! Sníh, slunce, modrá obloha a hora. Scházejí nám slova. Mlčky si sedáme a jsme vděčni Justinovi za čaj. Pak teprve jsme schopni pochopit, že jsme to zvládli!!! Fotíme vše okolo nás. Výhled jak v pohádce. Pod námi mraky, neskutečně strmý sráz, který jsme v noci s takovým úsilím zdolávali a kdesi dole v nedohledné dálce náš kemp. První parta ještě vyráží na Uhuru, nejvyšší bod Kilimanjara. Já jsem ráda, že jsem se ve svých 56 letech vydrápala sem na Gillman´s Point! Výška 5685 m nad mořem. Dýchá se nám celkem dobře a euforie zatlačuje utrpení uplynulých hodin do ztracena. Jen Jamy sedí a mlčí a ani nefotí. Všechno musí Lisa a my si pobyt na vrcholu užíváme do maxima. Čím to je, že odpadli jenom chlapi?
Vážíme si samy sebe, že jsme po té dřině nahoře a že se nám to povedlo bez újmy na zdraví. Vychutnáváme si vítězný pocit do aleluja, fotíme ledovec a zababušené obličeje a Less na sebe navléká dres fotbalistů Shefieldu a nechává se vyfotit. Je mu sice špatně a zvrací, ale brzy se to srovná. Zachránil čest Anglie a je na to jaksepatří hrdý

Na vrcholu se nezdržujeme dlouho. Obote nás urguje k návratu. Blíží se sněhová bouřka a on nechce riskovat. Vyhovíme docela s chutí, rozjařuje nás vědomí, že odteď už půjdeme jenom dolů… Před námi ční krásný vrcholek Mawenzi a čeká nás sešup z té výšky přes 5000 metrů zase do tábora v Kibo Hut.

Jsme v té chvíli nejšťastnější na světě a ten pocit je absolutně nezapomenutelný!!!

Cesta dolů je parádní.

Nemusíme už dělat serpentiny a tak to místy bereme přímo za nosem. Brzdíme na kamení nohama i hůlkami, abychom se neskutáleli. Za chvíli je nám teplo a musíme sundat nějakou tu slupku z oblečení, slunce v téhle výšce sakra pálí! Sestupujeme a sestupujeme a dole jsme za mizernou hodinku. Cestou žertujeme s Justinem a učíme ho česká slovíčka. Je pěkně vykutálený. Na závěrečnou etapu předává batoh nosičce, která nám přišla naproti. Je tu mezi nosiči jediná žena. Smějeme se a Káťa si ho dobírá, že to má dobře zařízené…

V táboře odkládáme přebytečné oblečení a jdeme si po čaji odpočinout do stanu. Jsme líné vytáhnout spacáky, tak se klepeme jen tak ve stanu v silném větru a čekáme až dorazí i druhá parta. Nakonec se vrací hodně pozdě, všichni jsou silně vyčerpaní. Sára seběhla z vrcholu moc rychle a má příznaky horské nemoci a podchlazení, které se na ní projevuje hlavně psychicky. Rychle začíná sestupovat dolů, stejně jako Silvio a Tim. Zbývající čtyři ani nechtějí moc jíst, jen odpočívat. Nemají na to ale moc času, protože musíme ještě ten den sestoupit níž. Musíme dojít po cocacolové trase Machame do tábora v Horombo Hut ve  výšce 3700 m. I když jsme unavení, vyrážíme na cestu s elánem. Lépe se nám dýchá a jde se pro změnu z kopce! Těšíme se do stanu a do spacáku, ale nejásáme předčasně, do večera ujdeme ještě dalších deset mil. Celkově se naše dávka za uplynulých téměř dvacet čtyři hodin rovná patnácti hodinám stráveným na nohách.  

V kempu nás čeká překvapení v podobě sedacího záchodu. A splachovacího. Úplný přepych. Má to jen jednu vadu: omylem jsme s Káťou chodily na pány. Já o tom neměla ponětí, dokud Káťa při jedné návštěvě záchodu nenarazila na Australana, který jí tajuplně sdělil, že dámy jsou na druhé straně. Ale nezkazilo nám to radost z toho, že jsme si k tomu mohly pěkně sednoutJ

Večeře je ve znamení všeobecné smrtelné únavy a hlavně vědomí, že dnešní noc je poslední ve stanu. Slavíme, užíváme si společnosti a pak už jen zalézáme a okamžitě usínáme.

Jako suvenýr jsme si dnes koupily CocaColu. Symbol znovu objevené civilizace…?

 

15.6.07

6.den výstupu, teď už sestupu

 

Když vylezeme ráno ze stanu, vidíme Kilimanjaro z té druhé, ledové strany. Ti co včera vylezli až do výše 5896 m museli jít přes ledovec. Mrzí mne, že nemohla Káťa až tam, určitě by to zvládla. Ale je hodná, že zůstala se mnou.

Balí se poslední tábor, další noc už budeme trávit v hotelu v Marangu. Vybírají se peníze na nosiče a průvodce, něco jako bakšiš. Dohadujeme se o částce pro každého a svěřujeme předání Maxxovi, má na to vzdělání. Nakonec se ale jako nespolehlivější počtář projevuje Aaron s Lisou. Shodujeme se na 50 dolarech pro vůdce Obota, který měl původně dostat 70. Sára se s níženou částkou souhlasí, dodnes svůj batoh nedostala a štve jí, že jí Obote sliboval celou dobu opak. Je krásný den, počasí nám zatím přálo. Někteří rozdávají věci co už nepotřebují nosičům. Káťa dostala od Allana na památku přívěsek na batoh. Medvídek Pú, kterému jeho dřívější majitel neřekne jinak než Mountain Cheetah. Na oplátku mu věnuje pidi českou berušku, kterou si Allan promptně přidělal na svůj bágl. Chudáka berunku čeká ještě spousta výstupů na Kilimanjáro… skoro jí to závidíme.

Potom se všichni shromáždíme v táboře a peníze jsou slavnostně rozděleny a myslím že zaslouženě a spravedlivě. Velké ocenění získává kuchař! Ještě si všechny vyfotit a nechat se vyfotit s ostatními a pak nosiči odnesou naše zavazadla dolů a končí jim služba. Spěchají, čemuž se nedivíme. Myslím, že jsme měli úplně špičkovou partu. Zbavujeme se oblečení navíc, svlékám se do šortek a čeká nás závěrečný sestup k bráně Tanzánského národního parku Marangu. Sestupujeme přes rašeliniště k Mandora Hut, 2700 m a cestou potkáváme turisty, co směřují opačným směrem. Dívají se na nás zvědavě a s očekáváním, které chápeme víc, než přiznáváme. Oni nám pro změnu říkají, že nevypadáme jakoby jsme právě vylezli nahoru. Zajímavé! Asi to bude tou naší euforií z úspěchu a úlevou, že už nemusíme jít do kopce…

Po studeném obědě ze zásob pak jdeme přes bujný prales stále dolů. Kerri pěkně kulhá. Udělala si na Uhuru puchýř a Aaron jí přizvukuje. Výstupem na vrchol se totálně vydal ze sil a má co dělat, aby to dneska ustál. Se stále nižší nadmořskou výškou jsme jak opilí. Dostatek kyslíku nás rozjařuje. Hůlky nám cestu dolů hodně usnadňují a šetří nám kolena. V závěrečné etapě ujdeme asi 20 km. Cestou fotíme stromy a kytičky, dokonce objevujeme v lese i houby. U hlavní brány parku nás čeká opět vyplňování  listin, snad už poslední. Opisuji to od Káti, nemůže ty papíry už ani vidět! Všichni jsme trochu mimo a takoví neslaní nemastní. Je nám líto, že náš výlet končí. Nikomu se z hory pryč nechce.

Čekají na nás však džípy a odvážejí nás i s batohy do našeho hotelu. Je před námi vidina koupele. Celou dobu jsme se pořádně neumyli a těšíme se na to. Aspoň z nás trochu opadá ta únava i špína… Večer bude slavnostní předání  certifikátů za výstup a samozřejmě určitě oslava! Bude nám na to stačit nějaký ten peníz? Určitě anoJ

Daly jsme si na balkóně v našem pokoji speciální, malé viržinko. Vítězný doutník dobyvatelů… Mlčky jsme kouřily a málem pak došly pozdě na tu slávu s certifikáty. Allan nám v slavnostním hábitu Masajů předal naše diplomy, málem jsme ho nepoznaly,  a potom už následovala jen super večeře a oslava. Dáváme si pivo, je zasloužené. Chlapi se předbíhají, už neví kolik toho vypili. Aaron nabral nové síly a společně s Kerri se dostává do filozofické nálady. Silvio se opil tak, že personál neví, co s ním má dělat. Sedíme venku a přikládá se do krbu, je to příjemné. Aaron za oheň hrdě převzal zodpovědnost a je sranda jeho zaujetí nad poleny pozorovat. Dnes si na cestě do hotelu od slunce připálil obličej pod šátkem a vypadá jako Marťan. Kerri z něj šílí a lituje, že si vyměnila pokoj původně se dvěmi postelemi za větší s postelí manželskou. Ale zpátky už to nejde!

Zábava nevázne, ale v 11 hodin jsem tak unavená, že nechám společnost, aby se dál bavila a mizím na pokoj a do postele! Zítra nás čeká cesta domů a návrat do reality. Škoda.

 

16.6.07


Snídaně byla základ nového dne. Je formou švédského stolu a tak se nenecháme zahanbit a futrujeme se, kdo ví, kdy bude další jídlo! Pak se sedí a čeká. Rozvezou nás k autobusům anebo dalšímu cestování. Záleží na tom, kam má kdo namířeno. Lisa a Jamy jedou ještě na safari a my jim tiše závidíme. Kerri a Aarona zase čeká moře v Zanzibaru, jen my ostatní budeme honit letadla a autobusy a vysedávat po letištích…. Ach jo!

Rozloučení bylo podivně oficiální. Objímáme se, vyměňujeme e-maily a slibujeme, že si pošleme navzájem fotky. A pak už jsme s Káťou zase samy. V Arushe dostáváme peníze z toho minulého oběda (tenkrát před sto lety) a jíme v hotelu zadarmo. A pak už nás čeká autobus do Nairobi.

Tentokrát jede málo lidí a tak si sedáme, kam se nám chce. Skončíme až na zadní sedačce a tak se nám cestování stává jízdou jak na splašeném koni. Hází to s námi ze strany na stranu, anebo nahoru a dolů, podle toho, kde se zrovna objeví nějaká záludná díra v silnici. Je nám to k smíchu, ale cesta bude dlouhá, zase aspoň šest hodin. Na hranicích Tanzanie pochodujeme zase přes obě pasové kontroly a bohužel musíme zase zaplatit za průjezdní víza přes Keňu 20 dolarů každá.

Už to neřešíme. Pokud vše dobře dopadne, zaveze nás řidič našeho vozítka až do Nairobi na letiště a tak si cestou užíváme krajiny a snažíme se v té změti stromů a trávy vidět nějaké živého tvory /mimo domorodců v klasických barevných látkách a jejich krav/. Nakonec uvidím jednu ušatou antilopu a Káťa dokonce pštrosy! Ještě spatříme stádo velbloudů, ale je to vlastně něco jako dobytek, mají sebou pasáka. A osli. A lidi, kteří u silnice prodávají ovoce, zeleninu a stánky s jednoduchým nápisem „řeznictví“, kde visí dva krvavé kusy masa. Tu a tam je vidět fantaskní postavičku černocha na kole jak za sebou veze obrovskou pneumatiku nebo tři děti…

Za okny se pomalu začíná stmívat a najednou je zase noc. Je po šesté hodině večerní. Na letišti nám shodí z autobusu batohy do náruče a je to. Opět je musíme hodit na záda a jít shánět odbavení, abychom se s nimi nemusely vláčet. Za chvíli si připadáme jak v zemi nikoho. Vzhledem k časnému příjezdu na letiště nikdo nic o našem letu do Bruselu ještě neví a nikoho to ani nezajímá. V odletové hale pobíháme sem a tam. Káťa vyzvídá na informacích i přímo u jednotlivých letových přepážek, ale zatím marně. Přemýšlíme, jestli se nám vůbec povede se odtud nějakým způsobem dostat a vlastně se groteskně bavíme absurditou celé situace. Po celém letišti jsme nenašly ani jedny funkční hodiny a ani jedno označení odletů letadel. Všude jsou televizní obrazovky, ale místo, aby zobrazovaly číslo letu a „gate“, jsou úplně prázdné. Je to tradice, anebo nějaké nedopatření? Nejsme schopné to vysondovat. A tak běháme po terminálu z jedné strany na druhou a snažíme se někde zakotvit. Naše letadlo ještě ke všemu letí už z Ugandy a tak se neví, kam ho nechají dosednout. Tak nakupujeme domů nějaké dárky a potom děj se vůle páně! Třeba je nám souzeno tu zůstat. Káťa je ale dobrý navigátor a tak se nakonec uchytí a stojíme se stejně nejistými a rozezlenými lidmi u nástupu do letadla, které podle minimálně tří z nich určitě letí do Bruselu. Tak s napětím čekáme, jestli je to pravda a nevyhodí nás zase jinam. Nevyhodili!

Usedáme na svá místa, zdravíme belgické letušky podrážděné úplně stejně jako my cestující, i když ne tak špinavé a bez výjimky utahané. Je před půlnocí a do rána budeme zase v Evropě. Jsme z toho trochu mimo a cítíme se podvedení, že už Afriku opouštíme. Ale co naplat. Letadlo odstartovalo a nabralo kurz na Belgii.

Spíme a sníme o Kilimanjáru.

 

17.6.07

 

Kolem sedmé hodiny ranní nás vítá Brusel. Tady se chvíli zdržíme než nám poletí další spoj a tak couráme po obchůdkách a utrácíme eura. Hlavně tu mají spousty dobré čokolády. Je zajímavé, že při vystoupení z letadla máme šok: lidé se nám zdají nějací nedovaření, takoví neslaní a nemastní, prostě bílí! Každý je navíc podmračený a jakoby uzavřený ve vlastním světě. Kdybychom mohly, otočíme se a vrátíme se do Afriky. Lidi se tam aspoň umí smát. Bohužel jsme však Evropané a tak se musíme přizpůsobit, i když nám to jde ztuha. V Praze je to ještě horší, i když tady jsme doma a já se konečně můžu domluvit! Venku vedro k padnutí, ani v té Africe takové nebylo. Čeká nás zase cesta z letiště a metro a autobus domů. Je konec naší velké dobrodružné cesty. Koukáme z okna a uvědomujeme si to.

Definitivně.

 

Cesta na Kilimanjaro a zpět nám trvala šest dní. Zážitky však přetrvají celý život.

Email příjemce:
Vaše jméno:
Váš email:
Komentář:
Kontrola proti robotům:
Součet 925 + 1 je:
redakce
Sdílení článku

Sdílejte na sociálních sítích

kontakt

Doporučujeme: Lipno.cz | Recenze hotelů | Egypt last minute Golfové kurzy | Dovolená last minute Chata-Direkt.cz | Bedekr.cz | Valentine.cz | Španělsko.info | Lyže-shop.cz | Promitani.cz |
Dovolená | DoKempu.cz | Ubytování v Chorvatsku | Last minute | Ubytování Liberec | Dovolená v Řecku

ČESKÝ INTERNET s.r.o. © 2010 Marten & Louis, spol. s r.o., ČESKÝ INTERNET s.r.o., Kostelní 942/46, České Budějovice
Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
Připomínky a návrhy zasílejte na info@ceskereality.cz.
token: , oasis: _