Banát: krajanské Velikonoce

Tak jako doma v dalekých Čechách, i tady v Karpatech, v českých vesnicích rumunského Banátu, jsou velikonoční svátky nejdůležitější událostí křesťanského roku. Krajané, kteří do svých nynějších vesnic v kopcích vystoupali dunajskými soutěskami přesně před 180 lety, si ze svých domovů přinesli nejenom jazyk a způsob života. Přinesli i kulturu, víru a náboženské tradice.
 
Jako kdysi dávno

V období české migrace do Rumunska měly náboženské svátky v životě vesnice své nezastupitelné místo a díky částečné izolaci krajanů se zde proto dodnes dochovaly i zvyklosti v Čechách již dávno zapomenuté.
 
Češi navíc nikdy nepřijali zvyky svých rumunských nebo srbských pravoslavných sousedů, až na některé hudební a taneční prvky, a tak nedošlo k potlačení českých tradic.  

Daleko od vlasti krajané dokázali zachovat kulturní dědictví, které se dnes do Čech znovu oklikou vrací. 
 
Květná neděle – oslavy jara

Je Květná neděle, týden před Velikonocemi. Ve vesnici Svatá Helena se chystá svěcení kočiček. Podle křesťanské tradice právě v tento den vjel Ježíš do bran města Jeruzaléma, kde později našel svou smrt. Ve vzduchu chvílemi poletuje mokrý dubnový sníh.  Z údolí Dunaje autem přijíždí český farář a slavnostní mše může začít. 
 
Po mši se průvod věřících vydává na pouť kolem kostela. Celé procesí zpívá a třikrát ve směru hodinových ručiček obchází kostel, aby tímto magickým způsobem bylo přivítáno jaro.

Zelený čtvrtek – poslední večeře

Z Rovenska do největší české vesnice Gerník je to pěšky po prastarých polních cestách jenom tři hodiny. Putování nabízí nádherné výhledy z hřebenů do hlubokých údolí plné jarních mlh, které jako stříbrný závoj skrývají švestky a třešně obsypané bílými květy. Na Gerník přicházím odpoledne, kdy celá vesnice již žije přípravami na večerní mši.

Gerničtí mají svého vlastního faráře Josefa Altmana, místního rodáka, který nedávno ukončil studia v Olomouci a vrátil se domů sloužit svým krajanům. Podle křesťanských tradic se právě ve čtvrtek konala poslední večeře Ježíše s učedníky. Proto i mše, které se účastní celá vesnice, je nadmíru slavnostní. Na znamení smutku jsou v celém kostele sochy zavázány šátky a farář během mše umývá nohy dvanácti mladým chlapcům jako výraz pokory přesně tak, jako to kdysi v tento den dělal i Ježíš. Čtvrteční gernická mše je velkolepým a důstojným divadlem, slavností se zpěvy a tajemným posláním, které člověku dodává sil po celý následující rok.
 
Velký pátek - ukřižování

V Gerníku snad každý kluk ví, jaký je rozdíl mezi řehtačkou, bumbačkou a klapačkou. I když každý z těchto zvláštních nástrojů používá trochu jiný mechanismus, jejich úloha je stejná – vyluzovat co největší rámus, který by slyšela celá vesnice. A jak vypadají děti, kterým je dovoleno dělat po vesnici neuvěřitelný rámus? Přešťastně! 

Řehtá se od sedmi hodin od rána a aby bylo řehtání účinné, rozdělí si mládež vesnici na několik částí a chodí vytrvale sem a tam každou hodinu. U každého křížku ve vesnici chlapci pokleknou a recitují velikonoční nápěv o Jidáši. Probudit celý Gerník je na Velký pátek totiž nadmíru důležité. Před zahájením křížové cesty, nejkrásnější velikonoční podívané, je totiž zvykem vyjít do zahrady a pomodlit se ke stromům, které člověku po celý rok dávají své ovoce. A kdyby to člověk nestihl, je možné, že by byl bez ovoce.

Bílá sobota – den ticha

Na Bílou sobotu jakoby čas běžel pomaleji. Tady v Banátu se navíc neřídí vteřinami, ale rytmem zvonků ovcí a krav potulujících se po pastvinách. V tento den byl Ježíš zabalen do bílého plátna a uložen do hrobu, všechny naděje a očekávání učedníků zahynuly spolu s ním. Zůstal jen smutek ze ztráty nejvyšší a napjaté očekávání. Nikdo netušil, co se bude dít dál.
 
V helenském kostele se opět vše připravuje na mši. Tentokrát bude svěcena teprve po západu slunce. Podle Židů začíná den právě tímto okamžikem. V oknech domů svítí svíčky symbolizující přítomnost Hospodina, utrpení Ježíše a poslední soud. Od kostela se vydává procesí helenských věřících, kteří za zpěvu obcházejí celou vesnici. 

Jak prochází kolem domů, svíčky v oknech jsou postupně zhášeny, takže za chvíli se vesnice ponoří zcela do tmy. Začal nový den, den plný tmy a beznaděje.

Svátky naděje

Je po Velikonocích. Na kopcích nad Helenou zavládl čilý ruch. Všude se oře a seje, jediný kousek úrodné půdy nezůstane neobdělán. Vždyť půda je tady dnes stejně jako před 180 lety tou hlavní dárkyní obživy. 
 
Život banátských sedláků je nerozlučně spjat s přírodními cykly. Proto jsou zde oslavy Velikonoc více než kde jinde prostoupeny dvojími symboly zrození. Ze zimního spánku se probouzí na kost zmrzlá půda a rodí se nový život ve stájích i na poli. A stejně jako samotná příroda, která se sama obnovuje v neustálém cyklu umírání a rození, tak i Ježíš se v tento čas symbolicky obětuje za spásu nás všech a jeho smrt a utrpení je současně i zrozením nové naděje.
 
„Tento, tento smutnej čas, obrátil se vesele, zato my se radujeme, že Pan Kristus z mrtvých vstane,“ recitují dodnes na Velikonoce banátské děti.
 
Obraťme se tedy i my vesele, když se vracíme z Rumunska domů do 21. století plného neodolatelných nabídek. Nic totiž není definitivní a touha po neobyčejných věcech nás může lehce připravit o radost z věcí obyčejných. Alespoň tak to lze zažít ve velikonočním Banátě.